Studentský život a zdraví. Jde obojí? 

 Jako studentka v Praze, dojíždějící do Pardubic na pravidelné tréninky, jsem byla zvyklá být pořád na cestách a jen málokdy byste mě potkali bez mého cestovního kufříku. Také pracuji v malé vesničce u Přelouče (nenechte se zmást, je tam vyhlášená cukrárna). Když k tomu ještě přičtu spoustu přátel, se kterými jsem zvyklá se často scházet, vztah a rodinu, o které se taky člověk musí starat, dokážete si představit, že to někdy může být docela náročný život. Nečekala jsem, že mě to až takto zničí a budu potřebovat pomoci úplně jinak.

Ale jak jsem už psala. BYLA jsem na to zvyklá. Dlouhou dobu mi to i vyhovovalo, připadala jsem si správně vytížená, což se v téhle době dost nosí. Jakmile vás člověk odmítne se slovy "Promiň, mám toho teď fakt hodně, práce, škola, no znáš to...", tak si automaticky řeknete "Hmm, ten bude asi hodně žádanej a úspěšnej, to chci taky."

No, taky jsem donedávna takhle přemýšlela. Plánovala jsem si dny až nesmyslně nabité. Práce nebo škola, trénink, večer nějaké to posezeníčko s kámošema a doma jsem padla za vlast. A takhle každý den. Víte co, ono se takhle dá chvíli vydržet, ale po chvíli už začne člověk žít takzvaně na dluh. Jelikož jsem nikdy neměla žádné zdravotní problémy, vždycky jsem byla plná energie a života, brala jsem tohle všechno na lehkou váhu. Dávala jsem jak tělu, tak psychice pěkně zabrat a tělo si začalo vybírat svou daň.

Když jsem chodila ještě na gympl, tak strašné to nebylo. Bylo to sice náročné, taky jsem domů leckdy chodila pozdě. Ale nebyla žádná práce a nebylo žádné dojíždění do Pardubic/Prahy a zpátky v 11 hodin večer. S přechodem na vysokou školu se vše změnilo a já to bohužel celé rozjela trochu špatně. Už teď o prázdninách jsem na sobě začala pozorovat jisté změny, které se mi úplně nelíbily. Na tréninky jsem chodila čím dál tím více bez energie, přitom tancování miluji odmalička a pokaždé mě to spíše nabilo, než že by mě to vyčerpávalo.

Začala jsem mít stavy, kdy jsem prostě v jednu chvíli přestala vidět a zhoršilo se mi vnímání okolí. Musela jsem se hrozně soustředit, co říkám, jinak bych asi mlela úplné nesmysly. Poprvé se mi to stalo právě v práci, kde mluvení a obsluha lidí je hlavní náplň. Dost mě to vyděsilo. Řekla jsem "Asi jsem se měla víc najíst", dala si kafe a nějak to přešla. Ale už mi to všechno začínalo být opravdu divné.

Občas se mi přihodily i návaly (a to je mi čerstvě 21), kdy jedete v metru, všichni jsou oblečení do bund a já bych se nejradši svlíkla do plavek. A pak pro mě asi nejhorší noční můra, se kterou se trápím už dost dlouho, a to je špatná pleť. Ale o tom později. Celé prázdniny jsem tak nějak přežívala a spíš to asi tolik ani nevnímala, protože jsem neměla víceméně žádný stres. Ke konci prázdnin jsme ale s přítelem hodně cestovali.

Osmi denní výlet do krásné Barcelony a za necelý měsíc na to následovala čtrnácti denní výprava do Kanady. Obojí vyžadovalo velké plány, šetření a spoustu starostí okolo, což je samozřejmě spjaté s každým cestováním. Ani jedno to nebyla vyloženě odpočinková dovolená. Byly to zážitky na celý život, které bych ani na jednu vteřinu nevrátila zpátky. Ale po celém roce, kdy jsem se jen rozdávala a neodpočívala, jsem si sáhla až na dno.

Přijela jsem domů plná skvělých dojmů, ale protože jsem chyběla první tři týdny ve škole, bylo pro mě nastoupit do rozjetého vlaku docela obtížné. Ještě z letadla, po osmi hodinovém letu jsem běžela hned do školy. Celý víkend potom jsem pracovala a doháněla učení. Hned v pondělí už si tělo řeklo DOST a já se sesypala. Protože jsem den předtím řešila nějaké věci do školy a nestíhala, celý den jsem byla ve stresu. A tady je ten zakopaný pes. Náš skvělý a všudypřítomný kamarád stres. Další ráno jsem začala zvracet, a i když ani nebylo co, protože jsem den předtím nic nejedla, pořád to pokračovalo.

A v tuhle chvíli přichází na scénu moje skvělá maminka. Bez ní bych tenhle článek ani nemohla psát, protože bych ležela bůhvíkde na kapačkách. Už od začátku tohoto roku básnila o Bicomu. Pokud nevíte, co to je, radši si to najděte. Já bych to ráda popsala, ale nerozumím tomu natolik, abych to tady někdo pochopil. Zkrátka a dobře, jedná se o přístroj, který funguje na principu biorezonance a dokáže pomoct v situacích, kdy si klasická medicína neví rady.

Slovo dalo slovo a v červenci už si pro něj jela, celá natěšená, že vyléčí celý svět. Jelikož je to taková moje poctivka, hodně rychle se s tím naučila pracovat a já jsem byla pokusný králík, na kterém se mohla cvičit. Když jsem za ní to dopoledne přišla celá bílá, neváhala ani vteřinu. Tradičně u ní klienti tráví dvě hodiny, ale já u ní proseděla celý den. Ano, až tak špatné to bylo.

Vysoká míra stresu, absolutní vyčerpanost organismu, energie na minimu, nerovnováha hormonů, nízký tlak, intolerance snad na všechno jídlo, které jsem doposud jedla. Takový byl verdikt. Od toho se odvíjely veškeré problémy, se kterými jsem se tak dlouho trápila. Okamžitě jsem začaly s nápravou mé maličkosti od základů. A já úplně změnila přístup sama k sobě. Odteď jsem se rozhodla, že budu upřednostňovat hlavně samu sebe a víc si naslouchat. A moje tělo doslova křičelo "NA CHVÍLI ZASTAV A ODPOČIŇ SI!"

Bohužel s tím musely přijít i oběti a já byla nucena trochu omezit tréninky, veškeré party a sedánky s kamarády. Protože pokud bych to neudělala, pokud bych na chvíli z toho kolotoče nevystoupila, asi by to nedopadlo dobře. Do cesty mi přišla jedna skvělá knížka, ve které autorka píše "V noci se má spát a v zimě odpočívat". A tak jsem se rozhodla ji poslechnout. Začíná zima, takže jsem se zaměřila na zútulnění bytu v Praze, abych se tam konečně mohla cítit jako doma a po každém náročném dni ve škole tam přijít a zrelaxovat se.

Jako další jsem si dala za úkol práci na svojí psychice. A to hlavně co se stresu týče. Zjistila jsem totiž, že se stresuji kvůli každé číčovině. A to doslova. Už to došlo do takové fáze, kdy pociťuji, že já sama ani nervózní tolik nejsem nebo mi to nepřipadá jako stresová situace, ale moje tělo už si tak na podobné situace zvyklo reagovat a vyvolává ten stav úplně samo bez mého svolení. A je pak hodně těžké se toho v tu chvíli zbavit. Sevře se mi břicho, nemůžu jíst, potím se, tluče mi srdce. Takový stav máte, když se cítíte v nebezpečí. A to je pořádku. V krizové situaci vás to totiž pomáhá udržet naživu. V KRIZOVÉ SITUACI. Ale ta většinou netrvá více než pár hodin.

Jenže jakmile v takovém stavu trávíte už jen několik dní, tak vás to doslova požírá zevnitř. A to je přesně můj případ. Pokaždé, když se do té nepříjemné smyčky začínám znovu dostávat, snažím se si celou situaci rozebrat a vlastně zjistím, že je úplně zbytečné se stresovat. V opravdu VELKÉ většině vůbec o nic nejde. I když jdete na zkoušku, jde opravdu o tolik? Vyhodí vás snad ze školy, když se vám to nepovede? Nebo vás to snad zabije? Ne. Ani jedno. Pokud nejste teda na nějaké fakt divné škole, což já bych skoro řekla, že od toho nemám daleko. Ale tohle bude asi běh na delší trať. Nebude jednoduché tělo přesvědčit, aby mě poslouchalo, ale budu na tom pracovat každý den, každý večer a sledovat, jak se zase vracím tam, kde jsem byla. Plná energie, chuti do života a úsměvů, podle kterých mě každý tak dobře pozná.

Toto píšu jako dodatek necelý půl rok po napsání tohoto článku. Cítím se skvěle! Mám plno energie, nápadů a za pár dní odlétám na 3 měsíce do Anglie. Před půl rokem bych na tak velký krok neměla ani pomyšlení. Ale teď se nemůžu dočkat, co nového se naučím a co mi to přinese do života. Vše, s čím jsem předtím měla problémy, je pryč. Jím, co chci a kdy chci, pleť mám krásnou a zdravou a dlouhodobý stres jsem dlouho nepocítila. Je to osvěžující pocit!